Platí pořád pravidlo, že vždy jeden lék ve skupině je bez doplatku?

Při stanovení úhrady musí SÚKL dle požadavku zákona zajistit vždy minimálně jeden plně hrazený lék v rámci skupin, které jsou uvedeny v příloze č. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Ta tvoří seznam skupin léčivých přípravků, pro účely garance minimálně jednoho plně hrazeného zástupce.

Tyto skupiny nejsou vytvářeny čistě podle jednotlivé léčivé látky, ale podle širších kritérií. Ve stejné skupině mohou být léky s různými účinnými látkami nebo formami (např. tablety, injekce), které nejsou vždy vzájemně zaměnitelné.

Právě proto nemusí být vždy jeden plně hrazený zástupce v každé jednotlivé léčivé látce.

Stejně tak se nemusí jednat vždy o přípravky, které tvoří referenční skupinu (skupiny léčivých látek v příloze č. 2 nemusí být totožné s referenčními skupinami) a zvážení toho, zda lze jednu účinnou látku nahradit jinou látkou v rámci léčby konkrétního onemocnění, je vždy v kompetenci ošetřujícího lékaře.

Z výše uvedeného vyplývá, že pravidlo zajištění plně hrazeného zástupce v praxi neznamená automaticky, že každý předepsaný lék bude bez doplatku. Znamená pouze to, že stát musí zajistit možnost bezdoplatkové varianty v rámci dané skupiny přílohy č. 2– pokud je pro pacienta vhodná a dostupná.

Zároveň je důležité upozornit, že skupiny přílohy č. 2 nezahrnují veškeré léčivé látky, které jsou obsaženy v registrovaných lécích.

Rozdělení léčivých látek do skupin uvedených v příloze č. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění naleznete v příspěvku Přehled referenčních skupin a skupin léčivých látek dle přílohy č. 2.